16.06.2021

Ondřej Pavel: Chci se dostat do NHL

Šimon Sýkora

V dalším rozhovoru jsme se o uplynulé sezóně bavili s Ondřejem Pavlem. Kobří odchovanec, který pomohl dorostencům z Braníku k historickému postupu do extraligy, tráví již pátou sezónu za oceánem. Letos poprvé si ale mohl vyzkoušet univerzitní hokej v prestižní NCAA, kde se i přes letošní bezpečnostní opatření podařila odehrát veliká porce zápasů.

V Americe jste již pátou sezónu. Zvykl jste si na tamní životní styl?

S postupem let jsem se víc a víc zabydlel. Hodně věcí se pro mě za těch pět let změnilo. Ať už to bylo město, ve kterém jsem hrál, nebo prostředí ve kterém jsem bydlel. Nyní si poprvé zařizuji svůj vlastní byt, je to pro mě zase nová zkušenost a další krok. Celkově se již tady cítím jako doma.

Poslední dvě sezóny jste hrál v USHL, letos jste poprvé vyzkoušel prestižní univerzitní ligu NCAA. Cítil jste velký rozdíl ve stylu hry?

Rozdíl je obrovský. Sice ne tolik v dovednostech, ale kde USHL o hodně zaostává, je silová hra. Univerzitní ligu hrají už doslova dospělí hráči. Byl to pro mě prakticky skok z kluků do mužského hokeje. Další velký rozdíl mezi juniorskou ligou a tou univerzitní je, že hráči jsou mnohem vyzrálejší a disciplinovanější. Chyby jsou při hře v podstatě neakceptovatelné.

Proč jste se rozhodl právě pro Minnesotu?

Minnesota State byla jedna z prvních univerzit, která mě kontaktovala. Po dlouhém procesu a spoustě konverzací s trenérským štábem jsem se rozhodl, že tohle je to nejlepší místo pro mě. Trenér Mike Hastings patří k naprosté elitě amerického hokeje a praktikuje velmi rychlý a bojovný hokej, který mi perfektně sedí. Tým má konzistentní úspěchy na každé úrovni a všichni tu pracují na absolutní maximum každý den. Dále je škola v krásné oblasti jižní Minnesoty a je to pouze hodinu a půl od Minneapolis, což je jedno z největších měst střední Ameriky.

Co na univerzitě studujete?

Ze začátku jsem si nebyl moc jistý, kterým směrem se chci ubírat, co se týká studií. Nakonec jsem se rozhodl, že se nechci na univerzitě soustředit jen na hokej a jít tou lehčí cestou ve škole. Vzal jsem to jako velkou výzvu, a rozhodl jsem se věnovat strojnímu inženýrství a zároveň studovat matematiku a byznys.

Jak vypadal z vašeho pohledu první univerzitní rok, který ovlivnila současná pandemie?

Bylo to pro nás trochu černobílé. Všichni byli šťastní, že jsme vůbec měli nějakou sezónu, ale byl to velmi zajímavý rok. Měli jsme po většinu roku zákaz se stýkat s kýmkoliv, kdo nebyl součástí týmu. Byli jsme zavření ve své bublině, ale aspoň jsme měli tu možnost hrát, což většina týmů, jak tady na univerzitě, tak ve světě, neměla. Za to jsem velmi vděčný. Stálo to spoustu úsilí od našeho realizačního týmu, místní nemocnice a univerzitní administrativy. Myslím, že jsme se museli za celý rok testovat na Covid více než stokrát.

Ke konci sezóny jste se objevoval méně na soupisce. Měl jste zdravotní problémy?

Zraněný jsem naštěstí nebyl. Na této úrovni je již obrovská konkurence a já musím být lepší než spousta vynikajících hráčů, abych si zasloužil příležitost hrát. Bohužel se mi závěr sezóny moc nepovedl a trenér se rozhodl dát důvěru ostatním. S tím se už teď nic nedá dělat a já se jen soustředím na to, abych se vrátil příští rok mnohem silnější, a abych už nikdy na tribuně sedět nemusel. Slouží mi to jako perfektní motivace.

Přesto se jste se nakonec radoval ze zisku poháru, nešlo však o vítězství v NCAA.

Vyhráli jsme základní část WCHA (Western Collegiate Hockey Association). V univerzitním hokeji se hraje v podstatě o tři různé trofeje. Vítěz základní části jednotlivých lig, vítěz play-off v dané lize a potom se nejlepší týmy kvalifikují na celonárodní turnaj NCAA. Tam hrají o hlavní a nejprestižnější trofej pro nejlepší tým univerzitního hokeje napříč všemi ligami.

Jak trávíte v USA svůj volný čas, mimo studium a hokej?

Tohle bude mé první léto, které trávím celé ve Spojených státech. Rozhodl jsem se, že pro mě není ideální se každý rok vracet. Přes léto mám dvě brigády pro univerzitu, abych si vydělal na jídlo a bydlení. V čase, co mi zbývá, buď čtu, kreslím, anebo se učím hrát na kytaru.

Jste v kontaktu s bývalými spoluhráči z Česka?

Občas si napíšeme. V této době sociálních sítí je to mnohem jednodušší zůstat v kontaktu.

Jak vzpomínáte na Kobru? Měl jste zde oblíbené trenéry?

Kobra je můj rodný klub. Naučil jsem se tam spoustu věcí a udělal jsem tam obrovský pokrok. Vděčím spoustě lidem na Kobře za to, kde teď jsem a že můžu pořád přemýšlet o mém snu, kterým je hrát jednou v NHL. Největší díky patří panu trenéru Petru Hrbkovi, který mě toho naučil mnoho jak na ledě, tak i mimo něj.

Chodíte si na Kobru zatrénovat, když jste v Praze?

V posledních letech, vždycky když jsem se vrátil domů, tak jsem trénoval pouze na Kobře. A nemyslím si, že se to do budoucna nějak změní. Do té doby, dokud mi vedení Kobry dovolí tam trénovat, vždy toho využiji. Je to můj hokejový domov v Čechách. Strávil jsem tam naprostou většinu mého dětství.

Jaké máte ambice do budoucna?

Vyhrát v NCAA titul, dostat se do týmu v NHL a zároveň dokončit svá studia.